Únor 2017

miluju tě, víš? - víš.

26. února 2017 v 19:55 | Jolly |  Útržky
Vidím to, jako ze seriálu. Pohovka, ty skicák v ruce, já s hlavou v tvým klíně. Šustění tužky po papíru. Odpoledne, asi. Měkce zlatý světlo prosvítající skrz záclonu.

Prsty ve vlasech, nevědomky. Někde v pokoji kočka, jemné tap tap tap tlapek po podlaze. Mý rty na tvým stehně, jen letmo. Hrnek s čajem na podlaze, už dávno vychladlý. Možná Edovo poslední album v pozadí.

Ty kreslíš do bloku a já prsty po tvých kolenou.

mám už hodinu po večerce

25. února 2017 v 22:59 | Jolly
Vím, že když mluvíš o vztahu myslíš na lásku - a to je dobře, buď zamilovaná a buď šťastná. Ale mně zamilovanost nikdy žádný štěstí nepřinesla a když mluvím o "vztahu", myslím sex. (Když řikám strom, myslim tim zázrak...)

Víš, tady je ten rozdíl mezi zamilovat se a milovat; já ji miluju, protože je moje kamarádka a je skvělá a chytrá. A fakt doufám, že jednou potká stejně úžasnou holku a budou spolu šťastný. Ale já ten člověk být nemůžu. I když mě to mrzí.

snad ten mobil neutopím

17. února 2017 v 20:01 | Jolly |  Útržky
Nějak se nemůžu zbavit představy prstů kráčejících po křivkách mých boků. (Vydrž, bude to znít ještě hůř.) Dlaně, která spočítá výběžky obratlů na mé páteři a pak ladně obemkne můj krk tam, kde se na kůži černá moje tetování. (Na který zapomínám přibližně čtyřikrát týdně...) Představy fialových stříkanců a skvrn jako od vodovek táhnoucích se od krku až k prsům (a na vnitřní straně stehen.)

Mám novou rtěnku a nejvíce by mě zajímalo, jak by se vyjímala na stehnech tvých.

Ten zatracenej sex mi ani nechybí tolik, jako mi chybíš Ty, Kdokoli, prostě Někdo.

spadlo AO3

15. února 2017 v 21:55 | Jolly
Víš, nikdy jsem neuměla vyjádřit svý myšlenky nějak úhledně a uspořádaně, ani tak, že by dávaly smysl. Ono, já jim sama vlastně nerozumím (a překládat je z angličtiny je fakt horor). Tenhle blog jsem pohřbila, jem abych ho zase vyhrabala a vymýšlela kraviny. Občas myslím na svý dlaně mezi dívčími stehny, ale už míň, než před lety. Přijdu si stará.

- až budu mít čas, prohrabu se svýma prehistorickýma sračka a změnim barvu textu na něco jinýho, než fialovou. Máš zač. -

moje paměť nikdy nebyla moc dobrá

12. února 2017 v 19:51 | Jolly the Sad |  Útržky
Řekla mi: napiš něco, co není na žádnej fandom.


Zakopala jsem svý srdce a zapomněla kde. Zapomněla jsem, jak být jemná, jak políbit, ne pokousat, jak nezanechat jinou stopu než jemné brnění rtů. (Ale to nejspíš není můj styl.) Zapomněla jsem jak být něžná, ale možná mě to jen nikdo nenaučil, nikdo neukázal, nikdo nebyl něžný. Zapomněla jsem, jaký to je být celá a mít kamarády a bavit se a smát se, ale nikdy, nikdy nezapomenu jak milovat, tak, jak miluju tebe, ne, lásku mi nikdy nevezmou (ani ten Němec, co si nikdo nepamatuje jeho jméno - ne Parkinson, ten druhej...). Zakopala jsem svý srdce a zapomněla kde, ale to mi nebrání mít tě v něm schovanou a aslepoň už v něm zůstaneš už navždy. (A třeba ho najdeme spolu.)