Vidím to, jako ze seriálu. Pohovka, ty skicák v ruce, já s hlavou v tvým klíně. Šustění tužky po papíru. Odpoledne, asi. Měkce zlatý světlo prosvítající skrz záclonu.

Prsty ve vlasech, nevědomky. Někde v pokoji kočka, jemné tap tap tap tlapek po podlaze. Mý rty na tvým stehně, jen letmo. Hrnek s čajem na podlaze, už dávno vychladlý. Možná Edovo poslední album v pozadí.

Ty kreslíš do bloku a já prsty po tvých kolenou.

Nějak se nemůžu zbavit představy prstů kráčejících po křivkách mých boků. (Vydrž, bude to znít ještě hůř.) Dlaně, která spočítá výběžky obratlů na mé páteři a pak ladně obemkne můj krk tam, kde se na kůži černá moje tetování. (Na který zapomínám přibližně čtyřikrát týdně...) Představy fialových stříkanců a skvrn jako od vodovek táhnoucích se od krku až k prsům (a na vnitřní straně stehen.)

Mám novou rtěnku a nejvíce by mě zajímalo, jak by se vyjímala na stehnech tvých.

Ten zatracenej sex mi ani nechybí tolik, jako mi chybíš Ty, Kdokoli, prostě Někdo.